Otázka: Československá měnová reforma (1919)
Předmět: Ekonomie
Přidal(a): Jan Zelenka
Tato seminární práce se zabývá československou měnovou reformu prováděnou od roku 1919 a končící rokem 1923. Tématem této práce je popis událostí. Událostí odehrávajících se před, při a po provádění reformy.
První kapitola se zabývá situací Českých zemí pod rakouskou nadvládou až do vzniku Československa. Ve druhé kapitole popisuji průběh reformy spolu s jejím provedením. Třetí kapitola by měla pojednávat o dopadech reformy a jejím zhodnocení.
Jako téma práce jsem si vybral československou měnovou reformu z roku 1919. Dle mnoha historických zdrojů je období první republiky považováno za jedno z nejúspěšnějších období v českých dějinách, obzvláště co se hospodářské stránky týče. Byla však reforma nezbytným krokem k fungujícímu hospodářství či k ní vůbec nemuselo dojít?
Cílem této práce je celkové popsání oné reformy od jejích příprav přes průběh až po její výsledky. Další cíl, který jsem si vytyčil, je její zhodnocení.
Celé práci jsem vyčlenil tři kapitoly. Ve kterých se snažím projít vývoj reformy od situace Českých zemí v područí Rakouska, skrze její provedení, až po její dopady na hospodářství Československa.
V první kapitole práce bych se chtěl zaobírat situací Českých zemí před 1. světovou válkou. Chtěl bych zde nastínit poměry, ze kterých Československo vzniklo a zda bylo správné, aby k reformě vůbec došlo.
Druhá kapitola by měla posloužit nejvíce popisně. Zde bych chtěl zevrubně popsat provedení reformy, veškeré její kroky a teoretický základ, na kterém byla vytvořena.
Poslední kapitolu bych chtěl věnovat výsledkům reformy. Zejména jejím dopadům na skutečnou ekonomiku, spolu se zhodnocením reformy. Zhodnocení reformy bych chtěl dále rozdělit na dvě části. V té první se jí pokusím faktograficky zhodnotit. Ve druhé části bych chtěl ve zhodnocení použít své osobní, subjektivní názory, které uvedu v závěru práce.
1. České země v rámci monarchie
K posouzení reformy se nejdříve musíme vrátit o několik let zpátky tj. do doby předválečné, kdy byly České země součástí Rakousko-Uherské monarchie. V této kapitole se pokusím nastínit situaci Českých zemí v rámci monarchie, zejména poté stav hospodářský.
Byli skutečně Češi před vznikem samostatného státu pouze utlačovaným národem, jenž byl po staletí držen v jakémsi „žaláři“ jménem Rakousko? Tento názor je jistě doposud vnořen hluboko v myslích většiny Čechů. Jedná se ale o tvrzení správné? Kdyby tomu tak skutečně bylo, národ český by se ve druhé polovině 19. století jistě neřadil mezi národy vzrůstající na poli technickém, kulturním a hospodářském. Neboť pod tvrdými otěži Rakouska by to nebylo možné. Zároveň je ale nutno zdůraznit fakt, že chybějící podíl na dělbě moci v monarchii skutečně Čechy srážel, poněvadž neodpovídal vyspělosti národa. To se nakonec monarchii stalo osudným.
1.1.1. Politicko-hospodářská situace
České země pod Habsburskou nadvládou prošly různorodým rozvojem svého hospodářství. Po porážce na Bílé Hoře a převážně pustošením během třicetileté války hospodářství upadalo. K prvním příznivým změnám došlo teprve na sklonku 18. století za vlády Josefa II. Pozvolný přechodem ke kapitalistickému způsobu výroby, zavedení Tolerančního patentu spolu se zrušením nevolnictví mělo za následek zvýšení míry vzdělanosti, stěhování lidí do měst a tím nepřímo podnítilo České země ke „vstupu“ průmyslové revoluce na její území. První polovina 19. století se nesla v duchu rozvoje vědy a techniky, České země nebyly výjimkou. Za zmínku zajisté stojí například Josef Ressel či František Křižík. Hospodářství Českých zemí dosahovalo v této době nebývalého vzestupu v rámci monarchie. Avšak v porovnání s nejvyspělejšími státy Evropy stále pokulhávala.
Druhá polovina 19. století naplno prokázala problémy Rakouské monarchie – její značnou rozdílnost. Mnohonárodnostní stát stěží řešil úsilí jednotlivých národů na spravedlivé postavení ve státě jak na úrovni hospodářské tak zejména politické. Decentralizačními tendencemi se Vídeň snažila uklidnit napjaté vztahy mezi „svými“ národy. Od Itálie, Balkán či po stále napjatější situaci v Čechách a Uhrách. Vyhrocená situace byla vyřešena následovně. Roku 1867 Rakouská vláda přijala usnesení, tzv. Rakousko-uherské vyrovnání. Tím byly vytvořeny dva různé svébytně politické celky pomyslně rozděleny řekou Litavou, tedy Rakousko (Předlitavsko) a Uhersko (Zalitavsko). Českým zemím byla zasazena tvrdá rána, neboť její představitelé dlouho očekávali jisté kroky k autonomii. Ty však nepřišly. Dalším problémem monarchie byla její značná technologická a hospodářská zaostalost v porovnání s vyspělými státy Evropy.
Tabulka č. 1: Podíl hospodářských odvětví na celkovém počtu výdělečně činných v hlavních západních zemích a Rakousko-Uhersku (v %)
| Stát | Rok | Zemědělství, lesnictví a rybářství | Průmysl a hornictví | Obchod a doprava |
| Velká Británie | 1911 | 8,9 | 47,2 | 25,5 |
| USA | 1910 | 33,2 | 30,3 | 16,4 |
| Německo | 1907 | 35,2 | 37,5 | 12,4 |
| Francie | 1911 | 41,0 | 35,9 | 9,8 |
| Itálie | 1911 | 55,5 | 30,6 | 5,2 |
| Předlitavsko | 1910 | 53,1 | 22,6 | 9,9 |
| Zalitavsko | 1910 | 64,5 | 17,1 | 6,5 |
(Průcha, 1974, převzato z Lacina, 1990)
Z uvedené tabulky tedy vyplývá, že ještě na začátku 20. století pracovalo v zemědělství více než polovina pracujících, zatímco v průmyslu, v porovnání s Velkou Británií více než dvojnásobně méně, necelá čtvrtina.
Zatímco politickou moc v rukou nedrželi žádnou. Na poli hospodářském se Čechům dařilo o poznání lépe. Bez jakéhokoliv sporu můžeme dokonce České země pasovat za tzv. hospodářské „tahouny“ Rakouské části monarchie. Co se týče průmyslové výroby, tvořily České země dokonce 70-75% průmyslové výroby celého Předlitavska. Český průmysl získával vedoucí postavení v celé monarchii modernizací své struktury, zejména vznikáním nových oborů ve strojírenském, chemickém, textilním a potravinářském odvětví (Vencovský, 2003).
Tabulka č. 2: Podíl příslušných k národohospodářským odvětvím roku 1910 (v %)
| Zemědělství, lesnictví a rybářství | Průmysl a živnosti | Obchod a doprava | |
| České země | 34,4 | 39,6 | 10,9 |
| Čechy | 32,3 | 41,1 | 11,7 |
| Morava | 41,3 | 35,0 | 9,3 |
| Slezsko | 29,2 | 46,3 | 9,9 |
(Lacina, 1990)
Za další důležitý ukazatel technické vyspělosti země se dalo označovat vybavení parními stroji a jejich výkon. Z tohoto hlediska Předlitavsko zdaleka nedosahovalo úrovně Velké Británie nebo Německa. Jediná část Rakouska, jež byla schopná konkurovat nejvyspělejším byly České země.
Tabulka č. 3: Výkon parních strojů na tisíc obyvatel (v HP)
| Stát | Rok 1890 | Rok 1902 |
| V. Británie | 84,5 | 180,2 |
| Německo | 44,3 | 82,5 |
| Francie | 22,6 | 51,2 |
| Předlitavsko | 16,7 | 32,2 |
| Z toho České země | 34,0 | 60,4 |
| Rusko | 3,7 | 10,1 |
(Purš, 1973, převzato z Lacina, 1990)
Politická situace v Českých zemích však nenasvědčovala její hospodářské vyspělosti. Úsilí Českých politiků prosazující myšlenku austroslavismu ztroskotalo v osudovém roce 1867. Zatímco Uhři vyrovnání dosáhli, Češi stále čekali. Již v roce 1871 mělo dojít k dohodě tzv. Fundamentálními články, jednalo se o změnu uspořádání ve státě, která by přinesla byť nevelkou, však pro Čechy vítanou samostatnost, díky odporu maďarské šlechty a velké části Německého obyvatelstva k ní nedošlo. Po tomto neúspěšném aktu se většina Českých poslanců stáhla do pasivity. Všechny pokusy Rakouských vlád o dosažení česko-německého narovnání byly neúspěšné a pravděpodobně byly jednou z příčin konečného rozpadu Rakouska-Uherska.
Hlavní změnou postoje Českých politiků byl začátek 1. Světové války. Zjištění Českých politiků, že myšlenky česko-německého vyrovnání byly ten tam a Češi mají být „poněmčeni“, že Rakousko-Uhersko již není schopno býti soustátím národů chránící před Velkoněmeckou expanzí, nýbrž se stalo pouhou loutkou Vilémovského Německa. Za této situace myšlenka národního sebeurčení v rámci Rakouska nepřipadala v úvahu. Ve vzduchu visela myšlenka odlišná, myšlenka samostatnosti. Hlavním krokem k jejímu dovršení bylo vytvoření odboje. Prvním z odbojů byl odboj zahraniční, vedený bývalým poslancem Říšské rady T. G. Masarykem, za důležitého přispění M. R. Štefánika a E. Beneše. Hlavním úkolem zahraničního odboje bylo přesvědčit mocnosti Dohody o nutnosti vytvoření samostatného státu Čechů (později i Slováků). Druhým z odbojů byl odboj domácí vedený K. Kramářem a A. Rašínem. Kteří pro svou činnost získali přízvisko „Maffie“.
Vlády mocností zprvu nebyly ochotny „rozbít“ monarchii, pouze ji vojensky porazit. Důležitým krokem bylo vytvoření armády, jejímž základem se staly československé legie tvořeny „přeběhlíky“ rakousko-uherské armády, zejména na východní frontě. Dalším krokem bylo vytvoření Národní rady československé reprezentující protirakouské hnutí Čechů a Slováků. Teprve v létě r. 1918 státy Dohody oficiálně uznaly Národní radu Československou za reprezentanta československého národa (Vencovský, 2003).
Velkým zásahem pro domácí odboj bylo zatčení vůdců Maffie K. Kramáře s A. Rašínem v červnu 1916, kteří jen o vlásek unikli smrti díky amnestii nového císaře Karla I. 6. ledna 1918 čeští poslanci říšské rady vyhlásili tzv. Tříkrálovou deklaraci v níž se požadovala autonomie Čechů a Slováků a jejich spojení ve státní celek v rámci Rakouské monarchie. V červnu téhož roku byl za předsednictví K. Kramáře ustaven Národní výbor československý.
Prvním krokem k samostatnosti se stalo uznání československých legií jako spojenecké armády a uznání Národní rady československé jako základ československé vlády postupně všemi státy Dohody. 14. října 1918 se Národní rada přeměnila v prozatímní československou vládu, jejímž předsedou a ministrem financí byl jmenován T. G. Masaryk, ministrem zahraničí a vnitra Edvard Beneš a ministrem války M. R. Štefánik. Tím byl Dohodě znemožněn jakýkoli krok zpět, co se Československé otázky týče. Národ doma si však na svoji revoluci musel ještě počkat. Ta přišla 28. října, kdy Národní výbor vyhlásil Československou republiku a zároveň převzal Obilní ústav v Praze, aby zamezil odvozu obilí s Čech na frontu. Na téměř všech náměstích měst Čech, Moravy a Slezska se shromáždili davy lidí, kteří si tzv. Andrássyho nótu, jež znamenala přijetí podmínek, za kterých bylo možno přistoupit k míru, vyložili jako akt vedoucí k samostatnosti. Docházelo k zamalovávání rakousko-uherských symbolů, Češi se takříkajíc „vypořádali“ se vším co byť jen trochu dobu monarchie připomínalo. Tak má československý převrat dva díly: první byl hotov za hranicemi 14. října. Dílu druhému, který započal ráno 28. října, není již třeba opatřovat mezinárodního uznání (Peroutka, 1991).
Prvním zákonem Národního výboru, svěřeným A. Rašínovi, byl Recepční zákon. V jeho úvodu byla pouze tato věta: Samostatný stát československý se stal skutkem. Zákon zároveň určil Národní výbor jako nejvyšší zákonodárný aparát státu. Mezitím, veden snad intuicí, dorazil do Prahy Vavro Šrobár, jenž jako pátý tento zákon spolupodepsal.
Ačkoliv na Českém území již k převratu došlo, Slovensko muselo ještě čekat. Za první náznak uchopení moci na Slovensku můžeme považovat tzv. Martinskou deklaraci z 30. října 1918, v níž Národní rada Slovenska vyhlásila svou nezávislost na Rakousko-Uhersku jako součást nově ustavené Československé republiky. Státní převrat na slovenském území nedosahoval rychlosti převratu českému. Hlavním důvodem byla silná maďarizace v průběhu Uherské nadvlády, která silně poznamenala národ slovenský. Veškerý státní aparát drželi v rukou Maďaři a slovenskou inteligenci tvořila jen hrstka vlastenců. Převrat na Slovensku musel být proto proveden z Prahy (Kárník, 2003).
Slovenský převrat byl po několika neúspěšných diplomatických jednáních ukončen teprve 21. prosince 1918 kdy na nátlak E. Beneše byla v Paříži vytvořena demarkační čára oddělující Slovenskou část Československa a Maďarsko. Dosud však Slovensko nebylo obsazeno vojensky. K definitivnímu obsazení došlo až v červenci 1919 za pomocí francouzské armády vedenou generálem M. Pellém. Tímto byla moc ve státě až na drobné výjimky pevně v rukou Čechů a Slováků.
1.2.2. Československo po válce
Československo se zrodilo do velmi těžké etapy dějin. Hospodářství bylo v troskách vinou války. Vyvinutý průmysl byl orientován válečně a jeho transformace na mírovou výrobu byla na samém začátku. Země bez potravin a surovin byla závislá na pomoci spojenců. Sociální bouře provázeli první roky nového státu. A není divu, zatímco ceny se během války zvýšily pětinásobně, mzdy pouze dvoj- až trojnásobně. Situaci zmírňovalo pouze nadšení obyvatel z nového státu. Vázlo zásobování, fronty na základní potraviny patřily ke každodenní rutině obyvatel. Pokračující stávky a hladové bouře donutili Kramářovu vládu k jistým socializačním opatřením, jako například zákon o podpoře v nezaměstnanosti či osmihodinovou pracovní dobu. Dalším tahem k „utišení“ nespokojených dělníků byla „dávka ze jmění“ válečných zisků namířená proti válečným zbohatlíkům. Zmírněním problémů zásobování dosáhli českoslovenští politici ziskem půjčky od USA v hodnotě 58 milionů dolarů, určenou na nákup potravin. Pravděpodobně nejhorší situace panovala v měnové a finanční otázce.
1.2.3. Měnová situace – Rakouské dědictví
Na začátku 20. Století patřila rakouská koruna k jedné z nejstabilnějších měn světa. Jednalo se o zlatou měnu krytou až z 80%. Cedulová banka plnila, nezávisle na rakouské vládě, svůj úkol správy a emise měny na výbornou. To se změnilo začátkem 1. Světové války. Už 4. srpna, takřka týden po vypuknutí války, byla zrušena povinnost zlatého krytí měny a zrušen zákaz poskytování úvěrů státu. Čímž bylo zajištěno financování války na úkor stabilní měny. Válečné financování mělo špatný vliv nejen na rakouskou korunu, ale zároveň na samotný státní rozpočet. První změny jsou zřetelné na vládním dluhu, krytým cedulovou bankou, jenž vzrostl z předválečné hodnoty 0,1 miliardy korun na těžko uvěřitelných 48,8 miliard korun. Tímto krokem nezadržitelně rostla cenová hladina, jež má za následek inflaci. Tisknutí stále nových bankovek mělo za následek jejich nesmírné znehodnocení. Oběh bankovek během čtyř let vzrostl dokonce patnáctkrát! Jak je patrné na grafu níže. Vládní rozpočet na konci války byl v katastrofálním stavu. Na počátku války státní dluh dosahoval 20 miliard korun. K tomu je nutné přičíst dluh způsobený válkou, jenž činil závratných 101,6 miliard korun. Na konci války dosahoval státní dluh šestinásobku předválečné hodnoty. Československý stát jako pokračovatel Rakousko-Uherské monarchie se mírovými smlouvami zavázal k převzetí části předválečného dluhu. Břímě dluhu válečného byl naštěstí ušetřen.
Tabulka č. 4: Inflační vývoj během války
| 23.VI.1914 | 26.X.1918 | 28.II.1919 | |
| v mil. K | |||
| Zásoba zlata (1 kg za 3278 K) | 1237 | 267 | 262 |
| Lombardované úvěry (především státní dluhopisy) | 187 | 4095 | 9319 |
| Přímé úvěry rakouské a uherské vládě | _ | 26432 | 32408 |
| Úvěry na pokladniční poukázky rakouské a uherské vlády | _ | 2929 | 7115 |
| Oběh bankovek | 2130 | 30680 | 37570 |
(Vencovský, 2003)
Dle grafu je zřejmé, že po válce se inflační vývoj nesnížil, ba naopak stále nezadržitelně vzrůstal. Za těchto podmínek bylo odtržení od finanční politiky Vídně nutností. Přes nátlak ministra financí A. Rašína se do Rakousko-Uherské banky nepodařilo nastolit mezinárodní dozor. Ponechání rakouské měny v oběhu povolil pouze za podmínek, že:
- každému nástupnickému státu bude dáno právo ustavit vládního komisaře, který bude dohlížet na činnost banky
- válečné půjčky nebudou už lombardovány a československá vláda nepřejímá závazek ručení za škody, které lombardem válečných půjček vznikly
- žádnému z nástupnických států nesmí banka poskytovat úvěry, leda se svolením ostatních států
(Vencovský, 2003)
Vzhledem k tomu, že zákaz lombardování válečných půjček Rakousko-Uherská banka odmítla. Reagovala československá vláda zákazem lombardování válečných půjček Rakouska-Uherska na svém území. Tímto krokem započala tvoření nové měny, nezávislé na rakouské koruně.
Důvod proč jsem tuto kapitolu nazval Rašínova reforma, je prostý. Nejen, že A. Rašín byl v té době ministrem financí, nýbrž se dá považovat za „duchovního otce“ oné reformy. A. Rašín však nebyl jediným, který se na reformě podílel. Spolu s ním na reformě zanechali svou stopu V. Pospíšil (ředitel městské spořitelny), J. Preiss (vrchní ředitel Živnobanky) a nesmíme opomenout A. Nováka (ředitel zemské banky). Je důležité si uvědomit, co si od reformy představovali, respektive jaké cíle si položili. O nutnosti reformy nebylo sporu. Její provedení však záviselo na jakém teoretickém základu, jinak řečeno na jaké ekonomické teorii, bude reforma „postavena“. V této kapitole se budu snažit o popsání průběhu reformy a následnou měnovou politiku A. Rašína.
Jak jsem již předeslal, je důležité vědět, jaké cíle měnového programu si tvůrci reformy položili. Základními kroky vedoucí k měnové obnově byly následující:
- provést odluku peněžního oběhu na území Československa od ostatních „nástupnických“ států habsburské monarchie;
- vytvořit vlastní peněžní jednotku;
- radikálně restringovat peněžní oběh, aby se tak dosáhlo zvýšení a zároveň upevnění kupní síly nové peněžní jednotky;
- provést vhodná systémová opatření k řízení peněžního oběhu
(Vencovský, 2003)
Cíle, jenž si zástupci nejen političtí, ale i zástupci finančního kapitálu kladli, však byli o mnoho vyšší. Řekl bych až nereálné. Tyto cíle měli pod taktovkou A. Rašína silně vlastenecký charakter. Nejdůležitějším cílem bylo vytvoření silné, stabilní měny srovnatelné s francouzským frankem či britskou librou. Nová měna se měla stát základem stabilního hospodářství umožňující expanzi československého kapitálu za hranice republiky. Očekávání do reformy vložená tedy zpočátku naplněna nebyla, ale o tom až později. (Lacina, 1990).
Během debat týkajících se reformy, se vyvinula tři hlavní teoretická východiska. První byla tzv. repudiace rakousko-uherských bankovek, nahrazením nových bankovek emitovaných narychlo zřízenou cedulovou bankou. Zadruhé šlo o devalvaci hotovosti a pohledávek. A zatřetí o restrikci peněžního oběhu. A. Rašín se nakonec rozhodl pro třetí variantu tj. restrikci peněžního oběhu. Hlavní výhoda této teorie měla základ ryze sociální, neboť tímto krokem dluh Rakouska nepadal na bedra občanů, nýbrž státu. Rašín nechtěl více zatěžkávat občany již tak těžce zkoušené.
Dle plánu A. Rašína mělo být osamostatnění československé měny provedeno okolkováním starých rakousko-uherských bankovek. Zároveň chtěl A. Rašín zadržet 80% předkládaných peněz jako nucené 1% státní půjčky. Tento návrh však vládou neprošel, neboť bylo schváleno zadržení pouze 50% bankovek určených k okolkování. Krytí této nucené půjčky měla zajistit dávka z majetku a progresivní dávka z majetku získaného za války.
Pro zjištění situace a podpoření své teorie sáhl dne 25. ledna A. Rašín ke zkoušce. Požádal veškeré banky o půjčku 1,25 mld. K státu. Zkouška měla poskytnout obraz, jak bude takováto restrikce působit. Ukázalo se, že k nouzi o peníze, ani k jiným problémům nedošlo (Rašín, 1920).
Zvláštní debaty se též vedly ohledně názvu nově vytvořené peněžní jednotky. Sám Rašín prosazoval název československý frank po vzoru franku francouzského a švýcarského. Mezi dalšími možnostmi se objevily názvy výrazně nacionální např. lev, sokol nebo dokonce říp. Nakonec však byla zvolena koruna, nově koruna československá.
25. února byl parlamentem schválen Zákon o měnové odluce spolu s nařízením ministra financí o okolkování rakousko-uherských bankovek na území československém a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky. Ještě této noci hranice obsadila armáda spolu s četnictvem, aby zamezila veškerému pohybu zboží a osob, poštovní styk s cizinou byl zastaven taktéž. Nová republika stála na prahu zkoušky své autority. Obzvláště co se týče oblastí s německou většinou a na Slovensku. Tuto zkoušku zvládla na výbornou. Nejobtížnější situace panovala na Slovensku, kde se nacházelo pouhých 70 berních úřadů. Finančních ústavu zde bylo jen poskrovnu. Situace byla zvládnuta za pomoci více než 300 berních a finančních úředníků z českých zemí. Samotné okolkování proběhlo ve dnech od 3. do 9. března.
Tabulka č. 5: Při odluce československé měny bylo zapsáno (v mil. K):
| Bankovek Rakousko-uherské banky v oběhu | 7436 |
| Převzatých žirových zůstatků | 1616 |
| Pokladničních poukázek | 468 |
| Celkem předloženo peněžních hodnot za | 9420 |
(Žekulin, 1927, převzato z Lacina, 1990)
Z této částky nepodléhaly 50% zadržení pouze bankovky určené k výplatě mezd a později i peníze určené pro sociální účely (Lacina, 1990).
Tabulka č. 6: Při okolkování v březnu 1919 bylo jako nucená státní půjčka zadrženo (v mil. K):
| Bankovek | 2134 |
| Žirových zůstatků | 413 |
| Pokladničních poukázek | 234 |
| Celkem zadržená hodnota | 2781 |
(Žekulin, 1927, převzato z Lacina, 1990)
Podíl zadržených bankovek tedy nedosahoval kýžených 50%, nýbrž pouhých 28,6%. Celková restrikce oběživa, pokud počítáme i žirové zůstatky či pokladniční poukázky, dosáhla tedy pouhé čtvrtiny celkového oběhu peněz.
Nepochybně důležitý krok k vytvoření nové měny byl učiněn zákonem z 10. dubna 1919, který určoval okolkované bankovky zákonným platidlem v Československu. Nová peněžní jednotka byla pojmenována koruna československá. Poměr platidel bývalých k novým byl stanoven 1:1.
Vzhledem k tomu, že doposud byla cedulovou (emisní) bankou československé měny banka rakousko-uherská, bylo nutné vytvořit cedulovou banku vlastní. K tomu byl dle vládního nařízení z 6. března vytvořen Bankovní úřad ministerstva financí, jenž plnil úlohu cedulové banky až do založení Národní banky československé roku 1926. Díky tomu, že tiskem nových platidel byl pověřen Bankovní úřad, jehož správu obstarávalo ministerstvo financí, čímž vydávání platidel na sebe převzal stát. Nová platidla se nazývala státovkami nikoliv bankovkami. Výměna nových státovek za stará rakousko-uherská platidla počala zářím 1919.
Tento státní dluh vznikl v březnu 1919 během kolkovacích akcí, kdy byla z oběhu stažena část peněz. Tímto dluhem na sebe československá vláda převzala závazky rakousko-uherské bance za veškeré bankovky, žirové účty a pokladniční poukázky na svém území. Vzhledem k tomu, že většinu tohoto dluhu tvořili tzv. státovky. Byl tento dluh nazván dluhem státovkovým. Jeho hodnota byla přesně vyčíslena, dle výkazů Bankovního úřadu na necelých 10,2 mld. K. K jeho splacení došlo až roku 1938. K nejdůležitějšímu prvku tzv. umoření tohoto dluhu byla určena Dávka z majetku a z přírůstku na majetku. O níž se dovíme v následující kapitole. Průběh splácení je důkladně popsán v tabulce č. 6 (viz. Příloha).
2.1.3. Dávka z majetku a z přírůstku na majetku
Toto opatření mělo být hned po zadržení části bankovek druhým krokem ke konsolidaci finančních poměrů Československa. Sám Rašín tento krok nazýval „korunou finančních opatření“ (Rašín, 1920). Soupis majetku, jenž byl pořízen během kolkování, byl jejím základem. Tento akt sice veřejnost vnímala jako daň, jež má pokrýt válečné škody a postihnout ty, jenž na válce „zbohatli“. Nejednala se však o daň, nýbrž o dávku z důvodu toho, že byla vybrána pouze jednou. Jejím cílem nebylo pokrytí státních výdajů, nýbrž jako umoření státovkového dluhu. Šlo tedy o restriktivní krok k posílení měny, nikoliv o krok příjmový jako tomu bylo v jiných nástupnických státech Rakouska-Uherska.
Dávka byla vybírána dle soupisu jmění k 1. březnu 1919. U dávky z přírůstku na majetku šlo o jmění k 1. Lednu 1914. Sazby dávky byly velmi progresivní, jejich výše se lišily: u fyzických osob od 1-30%, u právnických osob od 3-20% a u dávky z přírůstku na majetku šlo dokonce o výrazně progresivnější, tj. od 16-40%. Tento krok byl zaměřen převážně proti tzv. „válečným zbohatlíkům“.
Měnově restriktivní funkce dávek byla použita pro:
- splacení 1% státních dluhopisů, vydaných na zadržené bankovky z března 1919
- jejich placením se snižoval oběh státovek, čímž se zabraňovalo inflaci
- proplácení závazku z nekrytého bloku státovek, žirových účtů a pokladničních poukázek, tzv. Státovkový dluh
(Vencovský, 2003)
Očekávání do této dávky vložené však nebylo zplna naplněno. Rašínovým záměrem bylo: odčerpat inflační kupní sílu vzniklou za války a dále působit na zhodnocování koruny. Předpokládaný výnos měl činit v rozsahu od 10-12 mld. Kč. Z důvodů nedostatečné připravenosti úřednického aparátu, obcházení dávky a zatajování majetku se placení dávky protáhlo až do r. 1938. Její výnos činil 6231 mil. Kč, čímž dosáhl očekávaného výnosu takřka jen z poloviny. Vzhledem k průtahům a nedostatečnému výnosu měl její potenciál restriktivní funkce měnové politiky nulovou hodnotu. Průběh jejího placení je přesně popsán v tabulce č. 6 (viz. Příloha).
2.1.4. Nostrifikace cizích bank a podniků
Neméně důležitým krokem, úzce spojeným s měnovou reformou byla tzv. nostrifikace (z latinského „noster“ tj. „náš“). Tato akce byla nutným krokem k osamostatnění a racionalizaci průmyslu. Vzhledem k tomu, že většina podniků a bank provozovaných na území Československa měla svá sídla na území Rakouska. Bylo nutné tato sídla přemístit na území Československa. Po počátečních výrazných neshodách s Rakouskou vládou, která se snažila nostrifikaci jakkoliv zbrzdit došlo během jednání trvajících od prosince 1919 až do jara 1920 ke shodě, při níž se rakouská vláda zavázala, že nebude bránit nostrifikaci na svém území a že zajistí její hladký průběh. Zároveň se zavázala, že nebude žádat žádného odškodnění vzniklého nostrifikací. Tato pro Československo nebývale výhodná situace byla kompenzována poskytnutím výhodných úvěrů a dodávkou tak potřebného uhlí rakouské straně. K daleko větším problémům docházelo na jihovýchodě republiky tj. u našeho Maďarského souseda. Ten se ze všech sil zpočátku snažil nostrifikaci zabránit. Proto k dohodě podobné s dohodou rakouskou došlo až po veledlouhých jednáních roku 1927. Nostrifikační akce se tedy na Slovensku značně opozdila.
V porovnání s nostrifikací podniků nedosahovala nostrifikace bank hladkého charakteru. Na území Československa se po válce nacházelo 22 bank. Z toho 14 českých a 8 německých. Spolu s těmito bankami se zde nacházelo 101 filiálek rakouských bank. Nostrifikace zde sice proběhla již do roku 1921, ale ukázala se jako velmi složitá. Tyto pobočky vídeňských bank se dostávaly do značných potíží způsobených prudkou inflací v sousedním Rakousku. Jejich zavření by znamenalo, že podniky závislé na jejich kapitálu by velmi pravděpodobně přešly k bankám německým. To československá vláda nemohla připustit. Pouštěla se tedy do zakládání česko-německých ústavů, ve kterých český kapitál dosahoval nadpoloviční většiny (Vencovský, 2003).
Proces nostrifikace podniků, ačkoliv trval značně déle, byl výrazně hladšího charakteru nežli proces nostrifikace bankovní. Jeho zdržení měla na svědomí převážně maďarská vláda. Do roku 1928 bylo nostrifikováno dohromady 180 podniků s celkovým kapitálem necelých 2 mld. Kč.
Tabulka č. 7: Nostrifikace cizích podniků do roku 1928
| Společnosti ze států | Přeložením sídla | rozdělením | celkem | |||
| Počet | Základní kapitál v mil. Kč | Počet | Základní kapitál v mil. Kč | Počet | Základní kapitál v mil. Kč | |
| Rakousko | 118 | 983 | 44 | 455 | 162 | 1433 |
| Maďarsko | 62 | 464 | 7 | 47 | 69 | 511 |
| celkem | 180 | 1447 | 51 | 502 | 231 | 1949 |
(Vencovský, 2003)
Zároveň, ruku v ruce, s nostrifikací probíhala repatriace cenných papírů. Docházelo k výkupu zahraničního podílu, čímž se domácí průmysl dostával do rukou Československých. Zpětně se dá na nostrifikaci pohlížet jako na nezbytnou akci, vedoucí k osamostatnění československého průmyslu. Její průběh, až na drobné problémy, se dá považovat za vskutku skvělý a ukázal diplomatickou mistrnost československé vlády, jmenovitě jejího ministra zahraničí E. Beneše (Vencovský, 2003).
2.2. Deflační politika A. Rašína
Nesmírně důležitým krokem k vytvoření silné, stabilní měny, což byl hlavní cíl A. Rašína, jenž si před provedením reformy položil, byla deflační politika vedená ministerstvem financí. Její důvod byl nezpochybnitelný, a to odtržení se od inflačního jha dusící celou střední Evropu. Výraznou restrikcí peněžního oběhu mělo dojít ke zvýšení kupní síly koruny postupným snižováním inflace. Rašín si na samém počátku kladl tyto cíle:
- Vytvořit novou měnu odloučením oběhu od katastrofální měnové a finanční situace nástupnických států Rakouska-Uherska
- Zhodnotit novou měnu zvýšením vnitřní kupní síly postupným snižováním cenové hladiny, což mělo mít za následek zvýšení kurzu v zahraničí. Tento krok měl sloužit k posílení důvěry zahraničních států v hospodářství Československa
- Nakonec ustálit a stabilizovat hodnotu koruny
(Vencovský, 2003)
Za první kroky deflační politiky se dají považovat. Zaprvé restrikce peněžního oběhu, která proběhla již v březnu 1919 během měnové odluky. A zadruhé majetková dávka spolu s dávkou s přírůstku na majetku. Obzvláště krok druhý byl ryze deflačního charakteru a měl působit na kupní sílu koruny. Oba kroky se ale jako úspěšné rozhodně hodnotit nedají. Z hlediska záměru deflačního nesplnily očekávání a staly se spíše inflačními, neboť ke snížení peněžního oběhu nevedly. A v nelehké době poválečné nevedly ani ke snížení inflace, která stále stoupala.
2.2.1. Deflační politika přes kurz koruny
Po výsledku prvních demokratických voleb podala vláda K. Kramáře v červenci 1919 demisi. Situace na všech polích života nedala se považovat za stabilní. Až do konce roku 1921 se na postu ministerstva financí vystřídalo pět mužů. Ve vládě E. Beneše se v září 1921 ministrem financí této poloúřednické vlády stal A. Novák (ředitel Bankovního úřadu ministerstva financí). V té době byl vytvořen československý politický unikát tzv. Pětka. Ten fakticky ovládal veškeré dění v zemi mezi lety 1921-1925. Díky tomu se A. Rašín, jako blízký přítel A. Nováka, fakticky dostal do čela ministerstva financí. Po neúspěšné deflační politice měnové restrikce, jež nesplnila ani v nejmenším očekávání do ní vložená, se Rašín rozhodl pro jiný způsob deflační politiky tj. snížit inflaci pomocí měnového kurzu koruny. Jeho teze byla založena na tom, že pokud koruna dosáhne na zahraničních trzích vysokého kurzu, bude následně tlačit na domácí cenovou hladinu, čímž dojde ke zvyšování kupní síly koruny.
Vzhledem k uklidnění hospodářských poměrů mezi lety 1920-1921, převážně díky poválečné konjunktuře, během kterých došlo ke stabilizaci hospodářství, si proto deflační politika našla mnoho odpůrců nejen z řad lidu, ale i z řad odborníků, kteří se domnívali, že deflační politika není nutná, nýbrž že „přibrzdí“ nastartovanou ekonomiku. Svými kroky Rašín opravdu dosáhl svého. Zahraniční kurz koruny stoupal, což mělo pozitivní dopady na zhodnocování koruny. Cenová hladina skutečně klesala, jak je patrné níže dle Tabulky č. 8. Jednalo se tedy o velmi neobyčejný vývoj v porovnání s inflačně rozvrácenou Evropou. Tak jako mince má dvě strany, měl tento krok svůj rub v krizi výrobní. Ta byla způsobená deflační politikou právě proto, že při deflačním tlaku nestoupají výnosy, naopak výdaje zůstávají beze změn. Krize výrobní následně zvyšuje nezaměstnanost, jež má za následek sociální potíže. Ty měly zajisté svůj vliv na atentát spáchaný 5. ledna 1923, na jehož následky A. Rašín 18. února 1923 umírá.
Tabulka č. 8: Průběh deflační politiky
| Rok | Kurz Šv. Fr. Kč | Ceny spotřebitelské (VII 1914=100) | Vývoz mld. Kč | Nezaměstnaní tis. |
| 1921 | 6,57 | 1674 | 29,2 | 72 |
| 1922 | 6,89 | 976 | 19,5 | 127 |
| 1923 | 6,00 | 958 | 13,8 | 207 |
| 1924 | 6,58 | 1014 | 17,0 | 97 |
(Vencovský, 2003)
Jak jsem již předtím napsal, každý krok, a v hospodářství obzvláště, má svůj rub i líc. Zatímco kurz koruny stoupal a stále si udržoval relativně vysokou kupní sílu. Co se týče výroby a státních financí došlo k recesi. Špatný vliv to samozřejmě mělo i na zahraniční obchod, který se mezi lety 1922 a 1923 snížil dvojnásobně.
Vznik samostatné československé měny bylo dle názoru A. Rašína i většiny odborníků nutné spojit s kovovým základem. Nepadly jiné návrhy než ty, že nová měna musí být založena na základu zlatém. Přes měnovou odluku a zhodnocení koruny, jakožto přípravné fáze pro zavedení zlaté měny, musela československé ekonomika projít. Hlavním problémem, jenž však republiku zmítal, byl rapidní nedostatek zlata. Proto Rašín sáhl k trojímu řešení:
- Zaprvé dobrovolnými dary. Rašín zde mistrně využil poválečného entusiasmu českých a slovenských občanů. Její význam byl sice spíš psychologický než měnový i tak ale bylo získáno 94520 zlatých mincí či 64 kg ryzího zlata.
- Zadruhé emisí 4% vnitřní valutové půjčky z února 1919, zde se Rašín dočkal největšího úspěchu. Půjčka byla splatná nejdříve po čtyřech letech v kovu respektive v měně zapůjčené. Získalo se po přetavení například 3,3 tun zlata či 272 tun stříbra. Hodnota drahých kovů dosahovala přibližně 400 mil. Kč (dle stabilizovaného kurzu z roku 1926)
- Zatřetí zavedením nabídkové povinnosti valut a deviz a zákazem vývozu zlatých mincí a stříbra (dle vládního nařízení č. 113/1919 Sb. A zákonem č. 143/1919 Sb.)
(Vencovský, 2003)
K 31. Lednu 1922 byla zásoba drahých kovů uvedena v hodnotě 564 mil. Kč. Stále stoupala, v roce 1925 dosahovala již 40,85 tun ryzího zlata (Vencovský, 2003).
Výsledek této reformy se nedá jednoduše zhodnotit. Jedno je ale neoddiskutovatelné, a to je vytvoření stabilní měny v jinak Evropě hyperinflačně zmítané. Reforma a následná politika Rašínova byla zajisté původcem. Zároveň však vytvoření stabilní měny přinášelo své oběti. Tvrdou politikou ke zhodnocení koruny sice Rašín svého dosáhl, sociální nevole ale každým dnem sílily. Až se nakonec sám Rašín stal obětí svých kroků rukou anarchisticky orientovaného komunisty Josefa Šoupala.
V této kapitole se pokusím zejména zhodnotit vliv reformy na československé hospodářství. Čímž mám na mysli převážně průmyslovou výrobu a obchod. Zároveň se pokusím nastínit měnovou situaci po reformě.
Hospodářství Československa bylo po válce v troskách. Dřímal zde však vysoký potenciál, zvláště kvůli průmyslové vyspělosti a úspěšnému přechodu ze zemědělského na průmyslový charakter hospodářství. Jaký vliv měla reforma na hospodářství? Její dopady jsou z části sporné. Některé kroky jako např. nostrifikace bank nesmírně posílily průmyslovou výrobu a český kapitál. Na druhou stranu deflační politika během let 1922-1923 nevybíravě zasáhla průmyslovou výrobu, což se na hospodářství podepsalo černě.
Hlavními ukazateli hospodářské vyspělosti byla průmyslová výroba spolu se zahraničním obchodem. Právě těmito dvěma ukazateli se budu ve dvou následujících podkapitolách zaobírat.
3.1.1. Dopady na průmyslovou výrobu
Vzhledem k tomu, že většina průmyslu v českých zemích a na Slovensku patřila do rukou rakouského a maďarského kapitálu, bylo nutno provést kroky k jeho osamostatnění. K tomu došlo již v roce 1919 během tzv. nostrifikace bank, kterou jsem již popsal v podkapitole jí určené. Po této akci se průmysl skutečně dostal do československých rukou.
K dosažení objemu průmyslové výroby na stav předválečný nebylo snadné. Nejprve bylo nutno průmysl přeorientovat na mírovou výrobu, což v době poválečné krize nebylo jednoduché. První výraznější vzestup přišel s rokem 1921, kdy průmyslová výroba stoupala. Tento vzestup pak byl rázně utlumen Rašínovou deflační politikou, kdy v roce 1922 klesl zpět na čísla z přelomu let 1919 a 1920. V této fázi tedy můžeme tvrdit, že vliv na průmyslovou výrobu měla reformy nepříliš pozitivní, ba řekl bych velmi negativní. Tento pokles je zřejmý dle Tabulky č. 9, jež je uvedena v příloze.
Nedá se však jednostranně tvrdit, že vliv reformy na průmyslovou výrobu byl pouze negativní, kdyby tomu tak bylo, nepřekonala by průmyslová výroba v roce 1924 předválečnou úroveň. Dosažení předválečné úrovně v roce 1924 se Československu podařilo jako jediné nástupnické zemi Rakouska-Uherska. To vše by nebylo možné, kdyby reforma nepřipravila stabilní podmínky pro rozvoj průmyslu. Dá se tedy říct, že podmínky podporující průmysl v následujících letech byly vykoupeny výrobní krizí roku 1922.
3.1.2. Dopady na zahraniční obchod
Díky své malé rozloze a nedostatečné surovinové základně bylo československé hospodářství na zahraniční obchod odkázáno. Těžkou ránu mu ministr Rašín zasadil deflační politikou zhodnocování koruny, čímž byl tvrdě znevýhodněn veškerý český export, který je považován za motor ekonomického růstu. Tím se v roce 1923 dostal export na své dlouhodobé minimum.
Import do země byl československou hospodářskou politikou zasažen neméně. Po válce převzalo Československo rakousko-uherský sazebník cel a původní sazby zvýšilo o přirážky. V prosinci 1921 provedla československá vláda další zvýšení tarifů v rozmezí 10-30 násobku bývalých hodnot. Import do země se během roku snížil téměř dvojnásobně.
Tabulka č. 10: Obrat zahraničního obchodu, vývoz a dovoz Československa v letech 1920-1924
| 1920 | 1921 | 1922 | 1923 | 1924 | |
| Obrat zahraničního obchodu | |||||
| V mil. Kč | 52467 | 53143 | 33110 | 24724 | 32890 |
| Dovoz | |||||
| V mil. Kč | 23912 | 23685 | 13478 | 10821 | 15821 |
| Vývoz | |||||
| V mil. Kč | 28515 | 29458 | 19633 | 13903 | 17035 |
(Lacina, 1990)
Z tabulky je patrné, že obchodní bilance československého obchodu dosahovala kladných čísel. Zároveň je ale zřejmé, že se stále snižovala. Dá se to přičítat za následek hospodářské politice Československa, na kterou měla reforma zásadní vliv. Z toho tedy přímo vyplývá, že reforma měla na československý obchod neblahý vliv.
Pro zhodnocení reformy je nutné vědět, za jakých podmínek vznikala. Na půdě válkou rozvrácené Evropy nebylo jednoduché vytvořit silný a kompaktní stát. Pro jeho vytvoření bylo nutné stabilizovat hospodářství. Měnová reforma byla bezpochyby jedním z nejdůležitějších kroků k jeho stabilizaci.
Situace uvnitř státu byla neúprosná. Průmysl byl orientován válečně, zemědělství v úpadku, stát trpěl nedostatkem surovin a byl stále napojen na inflačně zmítanou monarchii. Provedení reformy se dá za těchto podmínek považovat nejméně za úkol značně nelehký.
Do svých rukou si však vzal otěže Alois Rašín, muž snad pro takový úkol stvořený, nebylo snad ambicióznějšího a rozhodnějšího politika tehdejšího Československa. Šlo o člověka s ryze vlasteneckými názory, jenž se do reformy snažil vtisknout. Průběh reformy by nemohl být tak rozhodný a chvílemi až bezohledný nebýt jejího „stvořitele“.
Pravděpodobně nejdůležitějším a zároveň nejpovedenějším krokem reformy byla měnová odluka, díky které se československý oběh odpoutal od hyperinflačně zmítané monarchie. Provedení kolkovacích akcí bylo těžkou zkouškou pro mladou republiku, jež se s ní vypořádala impozantně.
Další kroky se nedají zhodnotit tak jednoduše jako měnová odluka. Ať už jde o restrikci peněžního oběhu v podobě, kterou Alois Rašín použil, či o následnou deflační politiku. Nelze jejich vlivy s jistotou posoudit.
Restrikce zajisté nedosáhla takového výsledku, který Rašín předpokládal. Jestli proto, že nebyl zadržen dostatek bankovek, nemůžeme s určitostí potvrdit ani vyvrátit. Vliv na snížení cenové hladiny to však nemělo. Snížení bylo dosaženo až později, a to přes kurz koruny.
Zásadní následek deflační politiky na hospodářství Československa je mnohem těžší určit. Obzvláště její provedení během krátkého poválečného hospodářského růstu nemělo ve společnosti mnoho přívrženců. Hospodářství to ale zajisté poznamenalo. Došlo k výrobní krizi, neboť zvyšování kurzu koruny vedlo k růstu cen československých výrobků v zahraničí. Hodnotit tento krok pouze negativně by však bylo krajně nespravedlivé, poněvadž skutečně došlo k prudkému snížení cenové hladiny, což mělo za následek posílení a stabilizaci koruny.
Za cíl práce jsem si na počátku položil popsání a následné zhodnocení československé měnové reformy z roku 1919. Druhý cíl práce, tedy její zhodnocení, se v průběhu psaní ukázal jako těžší část, neboť v mnoha bodech je nemožné jednoznačně zhodnotit, zda reformní kroky měly jako jediné dopad na reálnou ekonomiku.
V první kapitole jsem se zaobíral situací Českých zemí před vznikem Československa. Důvod proč jsem se věnoval zejména české části Československa, tj. Českým zemím, není nahodilý. Nechtěl jsem tím to vymazat význam Slovenska a Podkarpatské Rusi, nýbrž popsat část Československa, která měla po jejím vzniku nejdůležitější úlohu ve všech státních sférách.
Otázka proč jsem v práci začlenil celou jednu kapitolu předválečné situaci, když se mé téma týká reformy provedené teprve po válce, je nasnadě. Podle mého názoru se jedná o kapitolu nezbytnou k pochopení situace poválečné. Vždyť České země byly po téměř půl století v rukou rakouských Habsburků. Proto bylo spojení Českých zemí s Rakouskem natolik pevné, že odtržení nejen politické, ale hlavně hospodářské bylo nesmírně složité. Reforma neměla tedy za úkol pouze odtržení peněžního oběhu od Rakouska, nýbrž i zbavení celkové závislosti na monarchii.
Odtržení peněžního oběhu bylo nejvíce nezbytným krokem počátku reformy. Při nezrušení napojení na rakouský oběh, vedoucí bývalou monarchii do hyperinflační pasti, by Československo přivedlo do stejné situace. Bylo by jen otázkou času za jak dlouho a s jakými následky. K tomuto scénáři však naštěstí nedošlo. Již v této první fázi se ukázala prozíravost „stvořitele“ reformy Aloise Rašína, jenž si byl vědom, že měnová odluka je nezbytná.
Druhá kapitola, kterou jsem symbolicky pojmenoval po jejím „tvůrci“ se zaobírá průběhem reformy od měnové odluky až po deflační politiku. Již v průběhu vytváření se zejména mezi odborníky vytvořily neshody s teoretickým podkladem reformy, a to s restrikcí peněžního oběhu. Podle mého soudu se však zpětně dá tento krok považovat za správný. Ačkoliv byl Rašín politikem v mnohých krocích přílišně rázným a nezřídka při neutěšené situaci obyvatel se dali jeho kroky považovat za asociální, tak právě směr restrikce peněžního oběhu neuvalil jho válečného dluhu na obyvatele, nýbrž za něj ručil stát. Zároveň se však ukázala slabina tohoto směru, Rašín jako zastánce kvantitativní teorie peněz doufal, že restrikce bude mít pozitivní dopad na snížení cenové hladiny. K tomu však nedošlo a cenová hladina stále rostla. I proto sáhl Rašín k tvrdším opatřením. A zde již slavil úspěch, co se snížení cenové hladiny týče. Nesmím ale opomenout za jakou cenu. Ke snížení cenové hladiny sice došlo, ale deflační politika přes kurz koruny byla pravděpodobně příčinou krize podniků a bank, což se těžce podepsalo na hospodářství Československa v roce 1923.
Myslím si však, že daň, kterou muselo nejen hospodářství, ale hlavně českoslovenští občané podstoupit byla nutná. Jednalo se pouze o krizi krátkodobou a cena, která byla zaplacena, se ve srovnání s hospodářskou prosperitou příštích let nedá srovnávat.
Ve třetí kapitole jsem se pokusil popsat dopady reformy na hospodářství země a celkové zhodnocení reformy. Z mého hlediska se jednalo o část nejtěžší, jelikož v mnoha směrech byly její výsledky velmi diskutabilní a přímé dopady reformy se nedaly jednoznačně dokázat.
Jedno je ale nezpochybnitelné. Nejdůležitějších cílů vytyčených před jejím provedením bylo dosaženo. Podařilo se provést odluku peněžního oběhu od všech nástupnických států monarchie. A to s provedením, které bylo na tehdejší poměry záviděníhodné. Vytvořit peněžní jednotku se podařilo také. Správnou hospodářskou politikou se s koruny stala jedna z nejstabilnějších zemí tehdejší Evropy.
O její zhodnocení se pokusím i zde. Dle mého soudu byla měnová reforma prvopočátkem úspěšného hospodářství první republiky. Nejprve se úspěšně zbavila veškerých vazeb na monarchii. Dále, i přes počáteční problémy, využila průmyslového potenciálu země, a to zejména v Českých zemích. I přes negativa (kterých nebylo málo), nastartovala hospodářství Československa. Celkově tedy hodnotím reformu pozitivně, obzvláště s přihlédnutím k situaci panující v tehdejší Evropě.
Kárník, Zdeněk. 2003. České země v éře první republiky, Díl první: Vznika, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha : Nakladatelství Libri, 2003. ISBN 80-7277-195-7.
Lacina, Vlastislav. 1990. Formování československé ekonomiky 1918-1923. Praha : Academia, 1990. ISBN 80-200-0199-9.
Peroutka, Ferdinand. 1991. Budování státu I. 1918-1919. Praha : Lidové noviny, 1991. ISBN 80-7106-040-2.
Rašín, Alois. 1920. Můj finanční plán. Praha : Pražská akciová tiskárna, 1920.
Vencovský, František. 2003. Vzestupy a propady československé koruny. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2003. ISBN 80-245-0497-9.
Papírová platidla, bankovky. Papírová platidla Československa 1918-1993, České republiky a Slovenské republiky 1993-2010 [online]. 5. dopl. vyd. Hodonín: Boma Print, 2010 [cit. 2013-04-15]. Dostupné z: www.papirovaplatidla.cz
K – koruna rakousko-uherská
Kč – koruna československá
Šv. Fr. – švýcarský frank
ČSR – Československá republika
Tabulka č. 6: Splácení státovkového dluhu
| Rok | Za rok | Od počátku |
| V mil. Kč | ||
| 1919 | – | – |
| 1920 | 158 | 158 |
| 1921 | 535 | 693 |
| 1922 | 1331 | 2024 |
| 1923 | 1350 | 3374 |
| 1924 | 698 | 4072 |
| 1925 | 582 | 4654 |
| 1926 | 265 | 4919 |
| 1927 | 245 | 5164 |
| 1928 | 216 | 5380 |
| 1929 | 219 | 5599 |
| 1930 | 163 | 5762 |
| 1931 | 144 | 5906 |
| 1932 | 105 | 6011 |
| 1933 | 75 | 6086 |
| 1934 | 68 | 6154 |
| 1935 | 47 | 6201 |
| 1936 | 20 | 6221 |
| 1937 | 10 | 6231 |
(Vencovský, 2003)
Tabulka č. 9: Index průmyslové výroby a produkce důležitých průmyslových výrobků v letech 1913 a 1919-1924 (ČSR)
| 1913 | 1919 | 1920 | 1921 | 1922 | 1923 | 1924 | ||
| Index průmyslové výroby (1913=100) | 100 | 76,7 | 75,0 | 86,0 | 78,0 | 82,0 | 107,2 | |
| Uhlí černé | Mil. t | 14,1 | 10,2 | 11,4 | 12,0 | 10,5 | 12,4 | 15,2 |
| Uhlí hnědé | Mil. t | 23,1 | 17,3 | 20,0 | 21,3 | 19,2 | 16,3 | 20,5 |
| Železná ruda | Mil. t | 2,2 | 1,0 | 1,0 | 0,8 | 0,3 | 0,7 | 1,2 |
| Koks | Mil. t | 2,6 | 1,6 | 1,7 | 1,4 | 0,9 | 1,8 | 2,2 |
| Surové železo | Mil. t | 1,2 | 0,7 | 0,7 | 0,6 | 0,3 | 0,8 | 1,0 |
| Ocel | Mil. t | 1,2 | 0,8 | 1,0 | 0,9 | 0,7 | 1,2 | 1,4 |
| Válcovaný materiál | Mil. t | 0,7 | 0,4 | 0,5 | 0,5 | 0,4 | 0,7 | 0,8 |
| Elektřina | Mil. kWh | 964 | 1164 | 1370 | 1397 | 1655 | 1482 | 1759 |
| Umělá hnojiva | Tis. t | – | 28 | 30 | 28 | 27 | 60 | 62 |
| Cukr | Mil. q | 12,7 | 5,0 | 7,2 | 6,6 | 7,3 | 10,1 | 14,3 |
| Pivo | Mil. hl | 11,3 | 4,4 | 5,9 | 6,5 | 6,1 | 7,3 | 8,6 |
| Líh | Tis. hl | 1158 | 387 | 637 | 696 | 456 | 396 | 568 |
(Lacina, 1990)
