Otázka: Historický přehled ekonomických teorií
Předmět: Ekonomie
Přidal(a): Jean
Antika, feudalismus, merkantilismus, kameralismus fyziokratizmus, klasická politická ekonomie, německá historická škola, marxismus v ekonomii, rakouská škola, keynesiánství, monetarismus, institucionalismus, české ekonomické myšlení.
I. Starověké Řecko – Antika
V antice můžeme pozorovat vznik základů ekonomického myšlení. Základy hledáme v klasické athénské filosofické škole (Sokrates, Platon, Aristoteles, Xenofon aj.). Dějiny ekonomického myšlení byly dlouhou dobu součástí myšlení filozofického.
Xenofon:
Xenofon je autorem názvu celé vědní disciplíny „ekonomie“, když pro svůj spis použil název „Oikonomikos“. Ve staré řečtině znamenalo οἶκος = dům, nomos = pravidla, název spisu tedy lze přeložit jako „pravidla domu“, volněji „pravidla domácího hospodářství“.
Platón:
Napsal dílo Politeia (Ústava). Platón se domnívá, že v ideálním státě se společnost má dělit na 3 základní třídy: a) pracující b)vojáci a za c) filozofové. Podle něho by měli vládnou filozofové jakožto nejmoudřejší a s nejlepšími předpoklady pro řízení společnosti. Pracujícím by mělo být umožněno soukromé vlastnictví avšak ostatním ne, protože by mohli mít kvůli vlastnictví špatné vlastnosti.
Aristoteles:
Žák Platóna, který však nesouhlasí se svým učitelem v rozdělení společnosti na třídy. Zabývá se ekonomickými problémy zejména ve svých spisech Politika a Etika Nikomachova. Aristoteles rozlišuje vlastnictví přirozené a nepřirozené. Přirozené vede k dobrému hospodaření, naproti tomu nepřirozené jen ke zbytečnému hromadění majetku. Rozhodně pak odmítá lichvu.
II. Středověk – feudalismus
Ekonomické myšlení středověku bylo ovlivněno tzv. kanonisty – to byli církevní myslitelé, kteří se snažili vypracovat církevní tzv. kanonické právo. Nejvýznamnějším představitelem je Tomáš Akvinský, který je považován za nejvýznamnějšího myslitele středověku.
Tomáš Akvinský (1225 – 1274):
Jeho myšlenky vycházejí jednak z Bible, ale také znovuobjevuje antické myšlenky, především Aristotelovo. Je to dominikánský mnich narozený v Itálii, stal se profesorem na Sorbonně, přezdívka „doctor Angelicus“. Autor díla Summa thoelogiae (Veškerá teologie). Zavadí tkz. tomistickou syntézu = interpretuje filozofii Aristotela v souladu s křesťanským učením. Zabývá se konceptem spravedlivé ceny. Snažil se normativně vyjádřit, za jakých podmínek je cena morální (spravedlivá) → vytvořil koncept spravedlivé ceny: a) náklady výrobce na výrobu b) náklady obchodníků na dopravu a prodej + spravedlivý zisk c) daně, cla a mýta. Stejně jako Aristoteles odmítá úrok.
Je důležité si uvědomit, že úrok zavrhuje i Islám, avšak středověké ekonomické myšlení pochází z doby, kdy peníze byli vyráběny z drahých kovů, a proto nebyli znevažovány inflací.
Pro starozákonní Židy bylo půjčování na úrok povolené, avšak pouze osobě nežidovského vyznání. Proto pro Židy zvláštní způsob obživy představoval tzv. peněžní obchod – půjčování na úrok (lichva) – proti zástavě či dlužnímu úpisu. Tato činnost byla z ekonomických důvodů nezbytná, ale církev ji považovala za neslučitelnou s duchem křesťanství. Z tohoto důvodu Židé jako nekřesťané byli určeni k lichvě. Lichva byla jediná činnost, kterou směli provozovat i mezi křesťanským obyvatelstvem. Ve středověku patřili Židé k významným věřitelům panovníků a finančně kryli akce, nezbytné pro výkon panovnické moci.
III. Merkantilisté (16. – 18. století)
Merkantilisté (z lat. mercator = kupec), prosazovali zásahy státu do ekonomiky. Bohatství státu určovali podle množství drahých kovů, které v ní kolovalo. Usilovali o tkz. aktivní obchodní bilanci, v níž převažuje vývoz nad dovozem. Vývoz podporovali především expanzivní politikou (zakládání kolonií atd.), naopak omezovali dovozy luxusních zboží (pomocí zavádění cel, embarg, atd.). Aby zajistili aktivní saldo (rozdíl), podporovali domácí výrobu. Měli požadavek na růst populace, větší pracovní síla = více plátců daní -> přínos pro stát. Merkantilismus se hlavně rozvíjel v Anglii a Francii.
Ve Francii tkz. colbertismus: Jean Baptist Colbert: ministr financí za vlády Ludvíka XIV., výrazné státní zásahy do ekonomiky. Odstraňoval vnitřní cla, v koloniích podporoval porodnost. Aby zajistil rozvoj domácího průmyslu, zakázal vývoz obilí, což však velmi poškodilo zemědělce a nakonec byl odvolán z funkce.
V Anglii označovaný jako bullionismus, významná osobnost Thomas Mun, který je uznávaný jako první teoretik merkantilismu.
Dva druhy Merkantilismu:
- raný: v žádném případě nedovoluje vývoz peněz a drahých kovů ze země
- rozvinutý: připouští vývoz peněz ze země, ale s podmínkou že dovoz peněz bude větší než vývoz
V Merkantilistech spatřujeme zakladatele ekonomické vědy, avšak ještě ekonomie není chápána jako samostatná vědecká disciplína.
IV. Kameralismus (18. – 19. století)
Jakási středoevropská odrůda merkantilismu (v Habsburské monarchii, v Prusku a Německu). S merkantilismem sdílí ideu silného státu a princip pozitivní obchodní bilance. Stejně jako merkantilisté se i kameralisté soustředili na praktické otázky hospodářské politiky a ne příliš na teoretické otázky.
Od merkantilismu se mimo jiné liší větším důrazem na populační růst. A to ze tří důvodů: a) mocenských (více poddaných, větší armáda), b) fiskálních (více lidí odvádějících daně) a za c) poptávkových (větší poptávka → větší trh a výroba). Důraz na populační růst byl znatelný i v merkantilismu, ale v kameralismu byl daleko zřetelnější a to kvůli tomu, že v Rakousku (i v Českých zemích) byl velice znatelný úbytek obyvatelstva důsledkem častých válek. Rozdílný byl také pohled na obchodní bilanci, pro merkantilisty to byla bilance peněz, pro kameralisty spíše bilance práce (zaměstnanosti). Kameralisté nekladli tak velký důraz na příliv zlata. Za zdroj národního bohatství považovali spíše zemědělství. Dalším důvodem byla snaha zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Kvůli tomu byli velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté také rozdělovali práci na produktivní a neproduktivní. Do neproduktivní řadili například práci služebnictva a úředníků.
Kameralismus byl dokonce učen i na univerzitách. První katedra kamerálních věd byla založena na Vídeňské univerzitě roku 1752 Johanem von Justi na přání Marie Terezie. Později vznikaly další katedry kamerálních věd jak na rakouských, tak na německých univerzitách.
V. Fyziokratizmus – Francie (18. století)
Vzniká v 50. letech 18 století ve Francii, název odvozen od fyziokracie = vláda přírody. Fyziokraté byli v opozici vůči merkantilistům, na rozdíl od nich kladli hlavní důraz na výrobu, ne obchod, avšak doktrína že produktivní je pouze zemědělský sektor. Viděli tedy bohatství v zemědělství, ale lze tvořit jen ve spojení s přírodou. Jejich slogan byl: „laissez-faire, laissez-passer“ v překladu „Nechte být, nechte plynout“. Hlavním představitelem je François Quesnay, osobní lékař madame de Pompadour, který je autorem tkz. ekonomická tabulka – dokázali, že ekonomika je nestále se opakující kruhový tok zboží a peněz. Společnost rozdělili do 3 tříd:
- produktivní třída – zemědělci
- sterilní třída – lidí v průmyslu a v obchodě
- nečinná třída – vlastníci půdy
VI. Klasická politická ekonomie (pol. 17. století – pol. 19. století)
V padesátých letech 18. století názory merkantilistů a fyziokratů přehodnotili představitelé klasické školy politické ekonomie, kteří působili zejména v Anglii.
Charakteristické rysy klasické školy politické ekonomie:
- bohatství společnosti tvoří výroba, zvláště hmotných statků
- zkoumání ekonomických zákonu zejména ve výrobě hmotných statků a jejich prodeji
- důraz na samo regulující prvky v tržní ekonomice
Představitelé:
Adam Smith (1723 – 1790)
Adam Smith byl skotský ekonom a filozof, je považován za zakladatele ekonomie jako vědy. Pocházel z bohaté rodiny, studoval na Oxfordu.
Stěžejní dílo: Bohatství národů (Whealth of Nations, 1776): celosvětový ohlas, toto dílo je považováno za mezník v historii ekonomických názorů. Dodnes vydáváno v nesčetných překladech. Poprvé zmíněn pojem neviditelná ruka trhu – jedinec sledující své zájmy a zvětšující své bohatství zvětšuje i bohatství celého svého národa = soulad zájmů jednotlivce a společnosti
Vyslovuje Smithův paradox: To, co lidé potřebují k životu (voda, sůl) má jen nepatrnou cenu, a co nepotřebují (šperky, obrazy) má velkou cenu. Vysvětluje to vzácností. Ve svém díle poprvé také popisuje tržní mechanismus (ovlivňování nabídky, poptávky a ceny).
Thomas Robrt Malthus (1766 – 1834)
Zapsal se do děje ekonomického myšlení hlavně svou populační teorií. Esej o principu populace: Nesouhlasil s tím, že populace je symbolem bohatství, protože populace roste geometricky, avšak zdroje obživy se zvětšují řadou aritmetickou. Podle něj populace nemůže odstranit chudobu, protože populace roste řadou geometrickou a obživa aritmetickou → mnohem rychlejší je růst populace, než jak rychle mohou růst zdroje obživy.
David Ricardo (1772 – 1823)
Britský burzovní makléř, napsal dílo „Zásady politické ekonomie a zdanění“. Zformoval železný zákon mzdový, zabývá se zde novým pojetím existenčního minima, předtím bylo považováno za fyzické minimum – minimum přežití dělníka, podle Ricarda je existenční minimum ovlivněno vyspělostí dané země, proto by mělo být různé v různých zemích.
Jean Baptiste Say (1767 – 1832)
Tento Francouz, který studoval v Anglii, zdůrazňuje, že bohatství společnosti vzniká pomocí práce, půdy a kapitálu, do ekonomie zavádí pojem “podnikatel“. Vyslovil Sayův zákon trhu: tvrdil, že se nemůže odlišovat celková nabídka, celková poptávka. Primárním aspektem trhu je nabídka a ta si sama určuje poptávku
VII. Německá historická škola (19. století)
Převládající směr ekonomie v Německu během 19. století. Základním postojem je odmítavý postoj ke klasické politické ekonomii, která se tehdy zformovala v Anglii a Francii. Tvrdili, že ekonomie má nějaký evoluční charakter (mění se s dobou) a je potřeba brát ohledy na historii dané země a ne hledat univerzální zákon. Pravou podstatu ekonomických jevů je tedy možné vysvětlit jen na základě zkoumání historie. Má 2 hlavní proudy:
- starší historická škola
- představitelé částečně uznávali univerzální zákony, ale pořád to bylo na základě zkoumání historie
- v této etapě historismus trochu slabší
- úlohou sbírání, popis, porovnávání faktů, sbírání dat z různých historických etap
- mladší historická škola
- historismus propukl naplno, protože Německo se v té době začalo přetvářet ve velice hospodářsky vyspělou zemi, díky sjednocení Německa.
- považovali určení zákonů za cíl vědy, ale odmítali metody, kterými k tomu dospěla klasická politická ekonomie
- snažili se zákony nalézt pomocí induktivně historického výzkumu, díky výzkumu vznikla nová vědní disciplína – dějiny národního hospodářství
Německá historická škola bývá často hodnocena jako slepá ulička ekonomie, její největší slabinou byl přílišný důraz na národní specifika. Obecně tato škola neměla nějakou velkou podporu ve světě, tato metoda zůstala pouze součástí Německa, nerozšířila se do jiných zemí.
VIII. Marxismus v ekonomii
Karl Heinrich Marx (1818 – 1883)
- zakladatel Karl Marx (1818-1883) – studoval práva a psychologii, 1843 se v Paříži seznámil s Fridrichem Engelsem → dílo Kapitál
Karl Heinrich Marx se narodil v pruském Porýní. Studoval práva a psychologii, v roce 1843 se v Paříži seznámil s Fridrichem Engelsem.
Napsal stěžejní dílo Kapitál (Das Kapital), které vyšlo ve dvou svazcích. Druhý svazek vydal posmrtně právě Fridrich Engels. Napsal také komunistický manifest – velice ovlivnil hnutí ve světě, byla to výzva ke spojení dělnických spolků v jedno velké mezinárodní dělnické hnutí.
Navazoval na klasickou politickou ekonomii, především na dílo Ricarda. Podle něj problémy tržní ekonomiky nelze napravit politikou ani jinými prostředky, ale tyto prostředky budou nahlodávat kapitalismus, až ho zničí.
Das Kapital: V tomto díle se zaměřil na hlavní problém, který viděl ve společnosti, že se společnost rozděluje na 2 hlavní skupiny: vykořisťovatelé (majitelé výrobních faktorů) a vykořisťovaní (pracující), vykořisťovatelé nutí dělníky, aby pro ně pracovali, rozhodl se zrušit soukromé vlastnictví. Rozdělil společnost do 5 etap:
- kolektivistická společnost
- zde si byli všichni rovni, období pravěku
- otrokářská společnost – Antika (Řecko, Řím)
- poprvé se objevují vykořisťovatelé a vykořisťovaní v podobě otroků a otrokářů
- feudální společnost – středověká Evropa
- feudálové vykořisťují své poddané, kteří jim slouží
- kapitalistická společnost – po buržoazní revoluci
- kapitalisté vykořisťují dělníky
- komunistická společnost
- podle Marxe měla by být nejlepší, nemělo by být chudých ani bohatých, všechno bude patřit všem, zruší se jednotlivé třídy, všichni budou pracovat podle svých možností
IX. Rakouská škola (posl. třetina 19. století)
Zabývala se převážně mikroekonomií – zkoumáním menších celků, ekonomické chování jednotlivce, kdy tvrdili, že péče o vlastní blahobyt je základním hnacím motorem lidí. Nejvýznamnějším představitelem je Carl Menger (1840 – 1921).
X. Neoklasická ekonomie (konec 19. století – 30. léta 20. století)
Některými předpoklady a východisky navazuje na klasickou ekonomii, částečně pak i na rakouskou školu – zaměření na mikroekonomii subjektů jako domácnosti a firmy. Důležitá je matematizace ekonomických vět. Představitelem je Alfred Marshall (1842 – 1924). Dílo Základy ekonomie, po řadu let základní ekonomickou učebnicí, vysvětluje pojmy jako nabídky, poptávka, náklady na výrobu…
SOUDOBÉ EKONOMICKÉ VĚDY:
A) Monetarismus: obvykle přívrženci pravicových koncepcí
B) Keynesiánství, Neokeynesiánství: vyhovuje spíše levicovým koncepcím
C) Institucionalismus: nové pojetí ekonomie
XI. Keynesovství (30. léta 20. století)
Keynesiánství se zabývá úlohou státu v ekonomické a hospodářské politice, ekonomii bere jako prostředek zmírňování problémů kapitalismu. Zakladatelem Brit John Maynard Keynes (1883 – 1946), přednášel v Cambridge, po 1. světové válce se zúčastnil versailleských mírových jednáních a nesouhlasil s vysokými reparacemi pro Německo. Jeho obavy z nich plynoucí se naplnily (Hyperinflace, přimknutí části národa k nacionálnímu socialismu). Hlavní iniciátor vzniku měnového fondu a světové banky, jakožto institucí které měli pomáhat udržovat finanční stabilitu ve světě. Rozčlenil ekonomii na mikroekonomii a makroekonomii – přesně definoval, čím se která část zabývá. Prosazoval, aby stát působil na straně poptávky, snižoval nezaměstnanost, mírnil dopady hospodářských krizí. Krizi měl stát překonat masivním investováním jako je stavba dálnic a tím vyvolat expanzi ekonomiky. Klade důraz na fiskální politiku. Keynesiánství bylo úspěšné jako metoda boje proti cyklickým hospodářským krizím, od 60. let však naráželo na problémy a stalo se terčem kritiky monetaristů, kteří naopak propagovali omezování státních zásahů a za hlavní úkol státu pokládali péči o stálost měny.
XII. Monetarismus (50. léta 20. století)
(Moneta = mince, peníze), zdůrazňují důležitost oběhu peněz pro fungování ekonomiky, kritizuje, aby stát zasahoval do ekonomiky, prosazují velkou liberalitu v ekonomii. Kladli důraz na volný trh, snížení daňového zatížení podnikatelů, usilují o demonopolizaci ekonomiky. Nejvýznamnějším představitelem je Milton Friedman, který získal i Nobelovu cenu za ekonomii. Snažil se zjistit, jaké jsou příčiny inflace, zabýval se problematikou růstu mezd a cen.
XIII. Institucionalismus
Institucionalismus se snaží přistupovat k ekonomickým jevům z širšího pohledu než tradiční ekonomie. Požaduje integraci ekonomie a jiných tradičních věd jako je sociologie, psychologie, právo atd. Klade důraz na úlohu institucí v hospodářském životě společnosti.
XIV. České ekonomické myšlení (poč. 80. let 19. století)
Ekonomie se začala vyučovat již v roce 1768 na univerzitě Karlo-Ferdinandově, která se dělila na část německou a část českou, takže se české ekonomické myšlení vyvíjelo se v různých etapách.
1. období Rakouska-Uherska
- předbírají se světové proudy, nedá se striktně říct, jak to u nás v té době vypadalo
- čeští představitelé
- František Ladislav Chleborád (1839 – 1911)
- odsuzuje klasickou ekonomii a svobodný trh
- představitelem dělnického družstevnictví
- František Cyril Kampelík (1805 – 1872)
- také se zabýval družstevním hnutím
- byl iniciátorem zakládání drobných peněžních ústavů – kampeličky
- Albín Bráf (1851 – 1912)
- první akademický ekonom, který přednášel ekonomii na znovu se vyčleňující větvi Karlovy univerzity
- propagoval heslo – „svůj k svému“ – byl velký nacionalista – tento jeho názor znamenal, že čeští spotřebitelé měli kupovat pouze české výrobky, i v případě, že budou tyto výrobky dražší nebo méně kvalitní
- František Ladislav Chleborád (1839 – 1911)
2. období 1. republiky
- Alois Rašín (1867 – 1923)
- provedl odluku české měny od měny rakouské
- Karel Engliš (1880 – 1961)
- guvernér národní banky československé a zároveň rektorem Karlovy univerzity
- prosadil 3 hlavní daňové zákony
- zákon – snižoval daně z průmyslu, obchodu, zemědělství
- zákon – omezoval daňové přirážky obcí, okresů a zemí
- zákon – snažil se popsat a vytvořit předpoklady pro spravedlivější zdanění podniků
3. ekonomické myšlení 40. – 60. let
- tvrdili, že kapitalismus zklamal a měl by být vystřídán
- v této době se tvořily tzv. dvouletky
- podniky měly jasně definované cíle, co se během dvouletky musí splnit, aby se podnik rozjel, ale i přes striktní plán měli podniky relativně velkou svobodu, což se nelíbilo komunistům, proto po únoru 1948 byli tzv. ekonomové minulé doby vystřídání novou generací (komunističtí ekonomové)
4. reformní 60. léta
- v této době vznikl řízený socialistický trh
- neustále zde gradovaly snahy o prosazení tržního socialismu
- Ota Šik (1919 – 2004)
- kritizoval centrální plánování a centrální řízení, snažil se aspoň teoreticky zaměřit na aplikaci tržních vztahů za socialismu
5. období normalizace
- kolem roku 1968, kdy se znovu vracíme k tuhé centralizaci
- v 80. letech se oživily diskuze o jakési reformě a centrem reformního myšlení se stává Kabinet prognóz
- byl řízený představitele Valterem Komárkem
6. ekonomická reforma
- léta
- hlavním cílem přechod ke standartní tržní ekonomice
- potkaly se 2 názory, kdy transformace probíhala na úrovni české vlády
- vyhrál scénář Václava Klause, kdy došlo k privatizaci na základě kupónové privatizace
- reforma spočívala v okamžité cenové svobodě a rychlé privatizaci
- základní znaky období: cenová liberalizace, otevření zahraničního obchodu a privatizace
